Zapomenuté výročí

10.05.2011

V Čechách se říká, že právní stát je tam, kde se daří právníkům dobře. V právním státu by to platit nemělo. Mělo by se dařit obecně, ne jen vyvoleným. Právní stát je založen na těchto principech:
1. Nikdo nesmí být trestán ani omezován, pokud neporušil zákon.
2. Vláda lidu musí být založena na vládě zákona. Z tohoto principu vychází myšlenka, že stát je garantem rovnosti před zákonem a sám je právu podřízen.
3. Každý je subjektem práva a nikdo nestojí nad zákonem, dokonce ani stát.
4. Dodržování zásad demokratického státu.
5. Svrchovanosti lidských práv.

Po roce 1989 byly restituce zásadním a asi jediným obecným příkladem naplnění pojmu právního státu. Přinesly do naší demokracie dvě zásadní skutečnosti, které jsou možné jen v právním státě. Demokratický stát umožnil vydání a vydal majetek, který ukradla totalitní komunistická moc soukromým subjektům. Udělal to, i když nová demokracie za krádež v minulosti nenesla odpovědnost. Co bylo odcizeno, bylo vydáno původním vlastníkům nebo těm, kdo by bývali po nich dědili, aniž by se zkoumalo, jak se oprávněná osoba v minulosti chovala. Protože nebyl dán prostor k volnému rozhodování, nedostal se majetek do neviditelných rukou trhu, které by jej rozkradly.
Druhá tehdejší skutečnost zásadní pro právní stát byl absolutní respekt k vlastnictví. V restitucích se nekádrovalo, kdo co a jak bude s navráceným majetkem dělat, k čemu mu bude, jestli je oprávněná osoba navrácení hodna. A ukázalo se, že restituenti, až na úplné výjimky, spravují svůj majetek odpovědně. Byl to projev důvěry mezi státem a občanem, který se vyplatil.

Naopak u privatizace, která byla nutným krokem ekonomické a politické transformace, se v Česku na právní stát moc nehledělo. Právníci byli bráni jako ti, kdo brzdí proces privatizace. Připomínalo to tsunami: uchazeči předkládali doslova ve dne i v noci privatizační projekty, kterými měli doložit budoucí prospěšné využití nabývaného majetku a svou způsobilost dostát svým novým závazkům. Politická rozhodnutí byla postavena nad právo, privatizovalo se bez pravidel, a to nás všechny nakonec stálo miliardy. Co rozkradli někteří, museli zaplatit všichni, zejména miliardovými sanacemi vytunelovaného bankovního sektoru. Socialismus v jiné podobě, to byla kapitalizace pro vybrané, která vedla k socializaci ztrát pro všechny.

Restituce nemají „hrdiny“ typu Viktora Koženého, Františka Chvalovského, Lubomíra Soudka, Petra Smetky, Jiřího Čadka, Libora Procházky, Jiřího Tesaře, Tomáše Pitra a řady dalších.

Je dobré a správné si restituce připomenout, přestože politická reprezentace se k tomu nemá. Je tomu dvacet let, kdy byla provedena první restituce majetku po pádu totalitního režimu. Podle zákona 298/1990 Sb., ze dne 19. července 1990 o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, nabyly řeholní řády a kongregace zpět ukradený majetek. Zákon znamenal první, a pravděpodobně jedinou, obecnou restituci církevního majetku. Byl vůbec prvním restitučním předpisem. Ani církev toto výročí nepřipomíná. Mohla vydat svědectví poctivé správě svého majetku.

Další zásadní zákon byl zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. dubna 1991 a podle kterého byla provedena první obecná restituce pro fyzické osoby.

Konečně ve Federálním shromáždění navrhl jeho tehdejší poslanec Miroslav Tyl za spolupráce s externisty Vlastimilem Tlustým a Františkem Tomáškem (známé 3T) zákon č. 229/1991 o půdě, který umožnil restituci zemědělského majetku a transformaci českého zemědělství. Všechny zákony by neprošly, kdyby za nimi nestáli klíčoví podporovatelé, jako byli Josef Lux a Václav Benda.

V navracení majetkových práv jsme šli po listopadu 1989 nejdál v celé Evropě, bohužel to je od té doby poslední lekce právního státu, na kterou můžeme být hrdí. Proto je překvapivé, že se o tomto výročí mlčí. Jeho připomenutí by zřejmě mohlo nastavit zrcadlo dnešnímu stavu, kdy zákony platí jen pro některé.

komentáře (0)