Demokracie přes internet

04.03.2011

Krátce před pádem evropských totalitních systémů položil Václav Havel na začátku svého eseje Slovo o slově dvě zásadní otázky: Je opravdu lidské slovo tak mocné, že může měnit svět a ovlivňovat dějiny? A pokud někdy tak mocné bylo, platí to o něm i dnes? Nepochybně tomu tak u i nás bývalo. Když Ludvík Vaculík napsal v roce 1968 svých 2000 slov, znamenalo to skutečný zlom ve vývoji celého Pražského jara.
Sám patřím ke generaci odchované psacím strojem. Byla to doba, kdy pohyb modrých blan pro cyklostyl určených k množení byl přísně sledován. Psát a psané šířit bylo náročné. Byla to doba, kdy slovo nebylo bezejmenné, protože za ním stálo osobní ručení. Samozřejmě, že už mnoho slov a řečí bylo i tehdy zcela dutých a falešných, ale stále ještě mělo slovo, upřímně a statečně pronesené, svou váhu.
Naše současnost je zásadně jiná. V době, kdy Václav Havel psal na Hrádečku svůj projev o moci slova k udělení Mírové ceny německých knihkupců, se ve Spojených státech rodil dnešní svět převratné komunikace. Rychlé, účinné, nezasahující – ale zároveň často strašlivě povrchní, protože bez osobního ručení. Na internetu je možné mít několik virtuálních identit a za nimi zcela schovat svou identitu skutečnou. Jak snadné je dnes šířit slovo. Jak málo dnes slova znamenají.
A přece ne vždycky. A právě díky internetu. V Maghrebu, Iránu i v Moldávii zakoušíme účinnost tohoto mocného nástroje v rukou lidí usilujících o proměnu společnosti.  Dnes v Egyptě nebo Libyi, zítra kdekoliv jinde. V Káhiře se Google na pořádání pouličních protestů přímo podílem zřízením revoluční telefonní linky předávající sdělení mezi protestujícími.
A tu se zdá, jako by si Evropa neuměla s rychlostí společenských změn poradit. Až dosud Evropané a Američané na utlačovatelských zřízeních v muslimských státech vydělávali. Režimy v oblasti jsme si vydržovali, protože zaprodávaly své země a udržovaly je neškodnými. Zkažená špička na zaprodávání svých zemí přitom slušně vydělávala. Stačí uvést jeden drobný příklad: Libye ze zisků z ropy platila dávky v nezaměstnanosti armádě lidí bez práce a tak si je kupovala. Stejně, jako si je kupovala přístupem k laciné internetové zábavě, jíž se nejlépe odpoutává pozornost od palčivých potíží, jimiž země trpí.
Co když popřevratoví vládci změní názor a budou se chtít chovat odpovědněji ke své zemi? Určí jiné priority, než je zaprodávání se. Nebudou se již prodávat, budou požadovat zdroje! Proto tolik evropského a amerického vzpomínání na minulou „stálost“. Už jsem o tom psal: EU jako celek zaujala postoj pozorovatele vývoje v Africe a na Blízkém Východě. Naše země bohužel nevybočuje z proudu.  Myslel jsem si, že Unie vyšle některého ze svých komisařů, aby navštívil země regionu bouřlivých změn, že ustaví mužstvo, které připraví strategii a začne na místě samém jednat. Oficiálně k ničemu takovému nedošlo.
Bylo by zaslepeností si myslet, že nám není nic do toho, co se kolem nás děje. Evropa nese podstatný díl odpovědnosti. Nejde přitom jen o odpovědnost mravní. V dnešním globálním světě jsme se všemi a se vším propojeni. Proto je bezradné vzdychání ministrů typu „za Mubaraka bylo lépe“ a „nevměšujme se“ nebezpečné. Změna k otevřenější společnosti potřebuje odpovědné osobnosti a skutečné spojenectví mezi demokraty. Ty pouhým internetem nevytvoříme.
Zkouška internetové revoluce je i naší zkouškou.  Pružně zatím reaguje jen trh s ropou. Zdražuje se. Musíme se připravit na to, že cenu za novou Arábii budeme nutně platit i my. Nejprve u čerpacích stanic. Svobodní lidé se nenechají vykořisťovat. Spolkovou republiku stálo spojení s východní částí země biliony. Dospíváme. Nemůžeme po síti, snadno a nezávazně, podporovat revoluce. I nám nastal čas platit za svobodu druhých.

komentáře (0)